Další z domácích ochutnávek se nesla ve znamení osmi červených vín, jež byla spárována s pořádným kusem masa, jak se k nim patří. Uznávám, že degustační podmínky nebyly úplně ideální (kuchyň je přímo spojena s místem degustace a tudíž prostředí bylo poněkud ovlivněno aromatem pečeného masa, svíčkové omáčky a dalších pochutin z hovězího týdne), ale i tak to snad nebyla úplná nuda. Nedegustovalo se z klasických OIV sklenek, ale spíše z velkých baňatých sklenic několika druhů, sledovat jejich vliv na vůni vína bylo dost zajímavé. Projeví se vůbec nevelký rozdíl v tvaru a velikosti sklenky „Bordeaux“ od Rony a desetkrát dražší Riedel Sommeliers Bordeaux Grand Cru, navíc použitých na Carmenére z Chile? Nebude víno spíš zajímavější z o něco menší „univerzální“ sklenky od Spiegelau? To jsou ale starosti, že? :o)
Nejprve odbudu informaci o jídle, baštil se roastbeef a jako recept byl použit ten z jednoho staršího článku, s poměrně velkým důrazem na medovou hořčici a med s hořčicí běžnou, v poslední době ještě dále „sladíme“ švestkovou omáčkou (řada Exotic Food Authentic Thai, k dostání v asijských večerkách nebo v Albertu). Sedm lidí zlikvidovalo během chvilky tři veliké kusy masa, až jsem se divil :o)
A teď něco ke sklu. Na fotografii jsou celkem čtyři sklenky. Ta nejmenší je „expert tasting“ od Spiegelau, s taženou stopkou, o něco větší než klasické OIV a má v podstatě nejoblíbenější sklenička vůbec :o) Hned vedle je další Spiegelau, jejíž typ jsem nedokázal odhadnout přesně, ale v podstatě jde o takový „univerzál“ pro hutnější bílá a leckterá červená. Třetí je ručně vyráběná Rona určená na pořádná červená, konkrétně nazvaná Bordeaux. No a poslední v řadě je Riedel Sommeliers Bordeaux Grand Cru (její sestřička na vína z Burgundska je trvalou součástí Museum of Modern Art v New Yorku), špičkové sklo určené především pro velká komplikovanější vína. Ostatně víc o vlivu skla (nejen) na aroma vína jsem psal dříve v článku „Testování vlivu sklenky na víno“ (a něco i v Dvě podoby jednoho vína ze St. Aubin). Mým cílem tak trochu bylo přesvědčit účastníky, že ten vliv skla je ještě větší, než se zdá a už vědí. A že není nutné kupovat zrovna Riedel, ale každopádně vhodné vyzkoušet, jaké sklo nejlépe sedí pro vámi nejčastěji konzumovaná vína a takové si i pořídit :o)
Prvním vzorkem byl můj nedávný objev, Frankovka Natura 2005 z Dobré Vinice. Původně snad měla být (a část i byla) součástí Velkého Dobrého Červeného, ale za lahvování samostatně jsem vděčný. Nádherně mile ovocité, intenzivní, čisté, hebké a přitom s trochou třísla, živé, svěží a nádherně pitelné. Spíše lehčí, ale rozhodně ne řídké. Nekomplikované, ale ne jednoduché či nudné. S červenými peckovinami později přecházejícími až do uzené sušené švestky, s čistou ovocitostí v až elegantní prezentaci. Já nevím, jak to dělají. Proč tu nevzniká víc podobných vín, takhle pěkně na 12% alkoholu, pro pití celý večer? Proč jsou vína lehká a svěží spíše ta nejjednodušší a nejobyčejnější a většina se žene za co nejkoncentrovanějším moštem a obludnými přívlastky, když je pak málokdo umí opravdu správně zpracovat? A ano, červená i bílá z Dobré Vinice mi prostě stylově sedí a jsem k nim snad až přehnaně nekritický (tedy pokud pominu nestabilitu lahví ročníku 2004). Ale což, mohu si takovéhle občasné „výpadky centra objektivity“ dovolit :o)
Druhým vzorkem se stal temný Cabernet Moravia barrique 2006 z vinařství Krásná Hora. Aromaticky především až „nakvašené ovoce“ a takový ten trochu gulášek s paprikou, pikantnější, ale překvapivě jemné a uhlazené, s občasným „toffee“ sudovým aromatem. V chuti tak akorát, středně plné, šťavnaté ale opět překvapivě jemné a s kyselinou uhlazenou, cabernetové a delší, s trochou nasládlosti. Pěkně udělaná morávka, výrazně zkrocenější než tradičnější divočiny.
První dvě vína byla spíše „lehčím“ úvodem večera. Zlom představoval Alibernet 2006 barrique v pozdním sběru od Františka Mádla, původem z trati Zadní hora v Bílovicích. Až obludně temná barva, ve vůni velmi hutná kombinace mladičké ovocitosti, sudu a koření. Tak akorát chuť, plnější ale přitom ne těžká, sladká ovocitost a stejně takové tříslo, doslova „nabušené“ a dlouhé. S velikou sklenkou si poradilo bez větších problému. Tohle víno má obrovský potenciál a mládí ho v konkurenci trochu diskvalifikovalo, ale až se ta vůně ještě uhladí a otevřou nazrálejší tóny… těsím se :o)František Mádl byl, stejně jako minule u Zweigeltu, přímo konfrontován s lahví Bordeaux v podobné cenové relaci (i když i v tomto případě je Francie k dostání o nějakých 50 – 60,- Kč levněji, o en primeur vůbec nemluvě). Zvolil jsem Château Croix Mouton 2004, o tomto víně a návštěvě vinaře jsem tu již psal dříve. Delikátně ovocný pravý břeh, postavený na Merlotu s necelou třetinou Cabernetu Franc, doplňovalo aroma kouře a jemná živočišnost. Ve vůni silně nadprůměrné víno (a to nejen v této cenové kategorii) pokračovalo sladěnou a harmonickou chutí, opět šťavnatě ovocnou a s krásnou strukturou. Perfektní červené pro popíjení i párování s jídlem, momentálně myslím na vrcholu, kde ještě chvilku zůstane. V sommelierce od Riedelu projev nejzajímavější, čím menší sklenka tím větší důraz na svěžejší ovocité tóny a méně výrazné další vrstvy.
Dalšími třemi víny jsem provedl takový malý exkurz do odrůdy Carmenére. Třikrát stejná odrůda, ale pokaždé jiné vinařství, ročník i cenová kategorie. Carmenére mám rád, umí nádherná vína, která působí často jako směs více odrůd a nabízejí velmi mnoho poloh, pěkně zrají a přitom jsou úžasná i velmi mladá, umí být krásná v sudu i bez něj. Šlo o jednu z šesti odrůd pro směsná vína z Bordeaux (společně s Merlotem, Cabernetem Sauvignon, Cabernetem Franc, Petit Verdotem a Malbecem), ale dnes už ji tam prakticky nenajdete (tak rád bych ochutnal čisté Carmenére z Médocu!). V Chile byla nějakou dobu zaměňována a vinifikována společně s Merlotem, ale dnes se to již neděje a jde o jednu z hlavních hvězd oblasti.
Jako první se chutnalo základní Carmenére 2005 od vinařství Anakena, víno kořenitě temně ovocné, ostružinové, výrazné a trochu drsnější, hrubší. V menší sklence funguje mnohem lépe, jede na té ovocité vlně a jde o nekomplikované, moderní novosvětské víno na běžné popíjení. Riedelovka toto víno naprosto rozmlátila, sesypala na kupičku a pohřbila – zůstala z něj štiplavá ostrost alkoholu a neharmonický spojené ovocité a kořenité tóny. Naopak druhý vzorek, Carmenére 2007 od Errazuriz (zájemci najdou něco více o vinařství a degustaci jejich vín ve starším článku), na tom bylo přesně naopak. V menší sklence se projevovalo vesele živě ovocně, sladce a vanilkově. V Roně na Bordeaux se otevřelo o něco více, ale teprve v sommelierce Riedel rozkvetlo do krásy až neuvěřitelné pro tuto kategorii. Ovocitost a projev sudu byl mnohem vrstevnatější, delikátnější, komplikovanější. Víno vybízelo k většímu zkoumání, hraní. Na chuti se sklenka tolik nepodepsala (protože při degustaci se stejně přivaluje víno v celých ústech a tolik nevyužije benefit velikosti a tvaru v navedení vína do určité části úst a jazyka), byla šťavnatě ovocitá, s výraznějším tříslem a poměrně dlouhá, nijak těžká. U rok starého vína bych čekal znatelně menší sladěnost, opravdu povedené víno. Při ceně okolo dvou stovek skvělý nákup.Poslední vzorek pak zajistilo vinařství Tarapaca (na našem trhu nejsilněji zastoupené, jsou všude) lahví Carmenére 2004 „Terroir El Olivar“, tedy z jejich vyšší řady vín ze specifických míst původu (= menších než celá vinařská oblast). Víno již vyzrálejší, s tóny ovoce rozvařeného, hodně borůvek, jemnější a uhlazené, ovoněné kouřem (až jako špek). V chuti s již ohlazeným tříslem, vyvážené, šťavnaté, elegantní a výborně pitelné. Pro mne překvapení, znám spíš jejich základní a reserve řadu, a tam mi přišlo, že v poměru „cena/kvalita“ za další nabídkou na trhu dost zaostávají. Tohle víno je velmi pěkné, navíc i dost netypické a zajímavé. Nejpříjemnější mi jeho projev přišel ve sklence od Rony, Riedel ho již začal poněkud „rozkládat“ :o)
A chutnalo se ještě výběrové barikové André 2005 od Šlechtitelské stanice vinařské Velké Pavlovice, ale zde již mé poznámky trochu váznou a případný popis nechám na jiných :o) Ochutnávka se, i vzhledem k vyrovnanému podílu domácích červených a těch zahraničních, nesla (již trochu tradičně) v duchu hořekování nad cenami právě vzorků domácích. Oblíbeným tématem je a ještě dlouho bude, že ta opravdu povedená vína jsou velmi často dražší, než jejich zahraniční typově podobné protějšky, a jen blázen by je tedy kupoval. Vše samozřejmě pravidelně skončí sliby na vzájemné přeposlání ceníků od různých prodejců a vinařů a rozebíráním, který že Zweigelt či Frankovku kdo koupí a jestli třeba nedostaneme při odběru víc kartonů slevu… :o)
