V posledním (tedy prosincovém) čísle Decanteru je zajímavý článek, který se zabývá mimo jiné i tématem, zda hodnotit vína prakticky nedostupná, taková ta „jednou jsem je potkal na ochutnávce a tím to hasne“ (jmenuje se „Následuj vůdce“). A dochází k závěru, že to smysl má :o) A tak se tedy podělím o zážitek z AdVivum ze setkání se třemi ročníky vína L’Ermita, jež je považováno za jedno z největších moderních vín Španělska. Stojí za ním Alvaro Palacios, jež dokázal (ne sám, ale má na tom lví podíl) přitáhnout pozornost k regionům jako Priorat a nově i Bierzo a velmi efektně předvedl, že nejen světoznámá Rioja je schopna produkovat velká vína. Alvaro je znám mimo jiné tím, že se rád prohání zběsilou rychlostí po silničkách Prioratu a děsí tím své hosty, a že jako dovozce vín Leroy pro Španělsko si všechny lahve nechával ve sklepě pro sebe, až mu Lalou-Bize tuhle obchodní aktivitu zatrhla a vína přestala prodávat :o) Ale krom toho je i špičkovým vinařem, jež hospodaří na bio(dynamických) principech, studoval enologii ve Francii a učil se pod vedením Jean-Pierra Moueixe na Château Pétrus, má obrovský cit pro terroir a potenciál vinice, všemožnými způsoby experimentuje a dosahuje obdivuhodných výsledků (různé způsoby vedení révy, vysázení na terasy přírodního amfiteátru s výškovým rozložením podle odrůd atp.). Degustace pěti jeho vín byla více než zajímavá a kdyby nic jiného, prozradila jeden jejich zásadní společný znak.
Když se totiž řekne velká/špičková vína Španělska, tak mi na patře zadrhne dřevo. Většinou jde o až přezrálé, mohutné a opulentní záležitosti s hodně alkoholu a dřeva, vína spíše těžší. Alvaro jde jinou cestou, prakticky vše vykazuje velkou eleganci a především obrovskou svěžest v aroma i chuti, dostatek kyselin, šťavnatost. Navíc se nádherně rozvíjí ve sklenkách do mnoha podob, každý ročník je, tak jak se s oblibou říká, „osudem vína“ a rozdíly mezi technologicky prakticky stejně připraveným vínem z totožného místa jsou každý rok obrovské. Ta vína působí poctivě. Když tak koukám do svých poznámek, tak bych ke každému vzorku musel napsat nejméně tři popisy. Ten úvodní z dojmů po nalití do sklenky a prvních minut zkoumání. Druhý v momentě, kdy je ve sklence už jen posledních pár kapek, víno rozprostřeno po stěnách a v intenzivním kontaktu se vzduchem, zběsilou rychlostí se rozvíjí a dává ta nejzajímavější aromata. A ten třetí půl hodiny po skončení ochutnávky, kdy jsem si všechna vína postupně projel znovu potom, co měla k dispozici další čas v karafách či lahvích.
Na zavínění a naslepo nejprve přišlo Pétalos del Bierzo 2006, o kterém jsem pár řádků psal již dříve a měl možnost vypít i láhev doma. Z čerstvě otevřené a mírně podchlazené lahve bych stejné víno nepoznal (ale Bierzo si nakonec úspěšně tipnul), projevovalo se mnohem hravěji a líbivěji ovocitě, až do malin či koblihy s malinovou náplní, ovšem časem (tedy po asi hodině a půl) otevřelo mnohem blíže dřívějšímu popisu, navíc stále s tou malinou a ve vůni i trochu animálnějším „paštikovým“ projevem. Tohle víno mne neuvěřitelně baví a paradoxně je poměrem cena/kvalita vítězem večera.
Jako předskokan k L’Ermitě posloužila Finca Dofí 2003, druhé nejslavnější Alvarovo víno z Prioratu. Původem z jedné jediné viniční trati o ploše zhruba 7 hektarů ve tvaru přírodního amfiteátru, odrůdově (přibližně) 60% Garnacha, 5% Cariñena a 35% Cabernet, Syrah a Merlot, vše bio vedeno a výnos méně než 20hl/ha. Školeno komplet v nových francouzských sudech (Allier, Tronçais), celková roční produkce se pohybuje (v závislosti na ročníku) 50 až 75 sudů a je prodáváno pouze stálým partnerům formou alokací. V ročníku 2003 více dominovala odrůda Garnacha. A na ročník obludně horký překvapí svěžím a živým aromatickým projevem, sladkou ovocitostí s výborně zapracovaným dřevem a hezkými medicínskými tóny. V chuti plnější, řízené ovocem a zatím výrazným a trochu sušším tříslem, celkově ovšem s nádhernou strukturou a čistotou projevu. Jen kdyby takhle vypadalo více evropských nulatrojek. Krásně udělané víno na své cestě k velikosti. K cenám až něco v závěru.
Vrcholem večera byla vertikální ochutnávka velkého vína L’Ermita. Hrozny na toto víno pochází ze prý nejstarší a nejlépe situované viniční trati Prioratu, strmého zhruba dvouhektarového svahu plného břidlice, kde se stáří na hlavu vedených keřů pohybuje mezi 70 až 100 roky. V odrůdovém složení vždy naprosto dominuje Garnacha (někdy jde čistě jen o tuto odrůdu), doplňovaná o Cabernet Sauvignon a Cariňenu. Sklizeň, stejně jako všechny ostatní práce, je ruční a to v několika fázích. Hektarový výnos je pod 15hl, v ročnících jako 2005 to bylo méně než deset. Víno je opět školeno v novém francouzském dubu (Allier, Tronçais) a roční produkce se pohybuje někde nad deseti soudky (3000 lahví).
Jako první se chutnal chladnější rok 2002, následován také chladnějším a již zralejším 1999 a mohutnějším teplejším ročníkem 2001 na závěr. Ale na tomto místě nějak nevím, co dál psát. Všechno to byla hodně zajímavá (ale mladá) vína, ale popisy k nim mám vlastně o dost obecnější, než bych u podobné legendy čekal. Vlastně o nic delší, než u vín, co jsme chutnali na úvod. Snad ta nuladvojka byla taková příjemně neuhlazená, ale zároveň dávala nejvíc různých detailů navíc, všechna ta aromata otevřené krabičky cigaret a další drobnosti, navíc ji sud jen vyloženě jemně doplňoval a prim hrálo hrozno a mineralita půdy. Ostatně podobně jako u ročníku 1999, který byl nazrálejší, přesto teprve na cestě k vrcholu, se zajímavou efektní sbírkou étericky stoupajících vrstviček různých aromat jako pralinek plněných likérem. A nulajednička překvapila modernějším, nabušenějším projevem (s takovou až sladce přezrálou mladičkou ovocitostí, co moc nemusím), koncentrací ale až trochu pichlavějším alkoholem, pěknou kořenitosti a suchou, drsnější chutí. Když už bych měl volit, sáhnu po nuladvojce. Všechna ta vína jsou skvěle strukturovaná, s finesou a bohatostí, jež se projevuje především neuvěřitelným rozvojem ve sklence a chameleónskou změnou podob. Jsou to vína na dlouhé prochutnávání v klidu domova, ne degustaci, kde tak silně cítíte, kolik vám toho ještě uniká (podobný pocit jsem měl po shlédnutí Nebe nad Berlínem, takový ten pocit, jak velká část sdělení mne minula a je nutné opakování). Jenže právě pro ten domácí test jsou tato vína běžnému nadšenci prakticky nedostupná.
Alvarova vína jsou totiž drahá, nejen na našem trhu, ale všude. V případě Finca Dofí či L’Ermita je základem „problému“ velmi omezená a zároveň hodně drahá a náročná produkce v kombinaci s opravdu špičkovými víny a velkou poptávku. Počet lahví Ermity, které jsou uvolněny na malé trhy jako ten náš, se počítá v jednotkách lahví. Přesto jsou více než tři tisíce za Finca Dofí a částky atakující tisíc dvacet za Ermitu tak trochu šílené. Jde o vína, které je prestižní mít v nabídce či na vinném lístku restaurace, jednou za čas (ale hodně výjimečně) se objeví na nějaké degustaci, která je více o sdílení pocitů, než snaze něco z fleku prodat. Ono pokud je na světě jen tři tisíce lahví, tak je celý ten obchodní model přeci jen trochu jiný, než když prodáváte Château Margaux (za které si ale říkají vinaři stejné peníze) produkované v řádu stovek tisíc lahví. A na základě téhle degustace bych si stejně (a to prosím i v případě, že by cena Ermity byla desetinová) koupil Pétalos, tak nějak ve mně vyvolává největší chuť ho pít a s někým se o něj podělit, možná jsem prostě jen byl v tu dobu naladěn více na tenhle hravý styl než aristokratickou vážnost velkého vína :o)
P.S. Na fotkách lahví Ermity je ve sklence ve skutečnosti Pétalos, to jen kdyby někdo zkoušel zkoumat barvu a přišlo mu, že u všech těch vín je stejná :o)
