úterý 18. listopadu 2008

Budapešť ne úplně vydařená

Na prodloužený víkend jsem původně plánoval výlet do Wachau, ale místní vinaři mají napilno a zrovna v téhle době by návštěva vybraných vinařství nešla. Další volba padla na Maďarsko, byť tedy bez vinařských oblastí, jen Budapešť. Je to jedno ze zásadních měst naší historie a v plánu jsem ho měl už dlouho. Na programu byl mimo jiné místní „salon vín“, dvě vyhlášené restaurace a kupa dalších radovánek. Už jsem si plánoval, jak spáchám nejméně tři články plné fotek – jeden o vínech a další dva o různých restauracích a věcech okolo. Nakonec ne vše vyšlo podle plánu. První článek bude tak trochu o tom, co se nevyvedlo. Při psaní článku totiž sedím ve vlaku a čeká mne sedm hodin cesty, tak snad se těch méně příjemných vzpomínek tímhle způsobem zbavím. Druhý článek bude o zážitcích naopak fajn, na ten si zatím počkejte.


Začnu zklamáním z největších, v podobě onoho salonu vín (Magyar Borok Háza). Podle průvodce i informací a fotek na oficiálním webu mělo jít o velmi zajímavé místo, kde je uloženo na 700 vín ze všech 22 vinařských oblastí Maďarska, každá z těchto oblastí má pak svou sekci s informacemi a je u ní i několik lahví i otevřeno pro volné degustování. Ideální způsob, jak si ochutnat různé projevy vín z celé země. To vše se navíc mělo odehrávat ve sklepeních v hradním komplexu Budy, prostě moc lákavá záležitost. Ale doporučit ji nemohu, protože už bohužel neexistuje. Jak jsem se později dozvěděl v jedné vinotéce, tak stát se rozhodl expozici uzavřít (= někomu ty prostory pronajal), protože to prý ani pořádně neplnilo účel, jelikož vína neprocházela nějakým kvalitním výběrem a jednotlivé oblasti prezentovala i vína špatná, jež jméno místního vinařství kazila. Nebo tak něco podobného, informace je to neověřená. Při zkoumání jejich webu narážím na krátkou a blbě pojmenovanou poznámku v novinkách, že se „firma stěhuje a otevře časem v centru Pešti“. No pěkné. Prostě a jednoduše už to nefunguje a zbývá možnost degustací v některých vinotékách a restauracích (je jich dost, pokud si to předem naplánujete) a samozřejmě ježdění po Maďarsku za vinaři.

Druhým fiaskem byla návštěva proslavené restaurace Kéhli, o které něco psal třeba i pan Cuketka. Není úplně blízko centra, vyžaduje dlouhou cestu tramvají či kratší „rychlovlakem“ HÉV. Nachází se v zajímavé maličké historické části města s kostelem, která je ovšem kompletně obestavěna paneláky a dalšími podivnostmi, pod několikaproudou silnicí je od vlaku nutno projít strach nahánějícím podchodem. Ale podnik se pyšní seznamem slavných lidí (od Václava Havla po Arnolda Schwarzeneggera), kteří ho v letech minulých navštívili, a dle některých referencí to vypadalo, že se sem cestu za tradiční maďarskou kuchyní vyplatí absolvovat. Na dveřích má nalepena nějaká ta ocenění (jak je zde docela zvykem, co jsem tak zběžně zaregistroval), ale žádné zrovna aktuální. A ač jsou některé nadšené reference návštěvníku z ČR docela nedávného data, na mne podnik dojem neučinil. Když pominu nemožnost vyhnout se cigaretovému kouři (číšník s krabičkou cigaret v kapse nás, když si chvilku po našem příchodu jeden zaměstnanec zapálil vedle u stolku, odmítl přesadit; i při odchodu bylo to, co vypadalo jako nekuřácká část, v podstatě prázdné), tak kuchyně je veskrze obyčejná. Ne nějaká selská či rustikální v dobrém smyslu, ale prostě tak nějak hospodsky obyčejná za ceny spíše vyšší a v Budapešti odpovídající podniku špičkovému. Prostředí sice působí docela stylově a v lístku jsou moc pěkně vypadající chody s vtipnými historkami okolo, ale je to kvalita jídla, co se opravdu počítá.
 

Rybí polévka s paprikovým základem (a s gigantickým kusem místního kapra) byla dost povedená, možná zbytečně moc tučná, ale rozhodně stojí za pozornost. Stejně tak klasická gulášovka nebyla vůbec špatná (ale ta v brasserii hotelu a lázní Gellert byla možná jemnější a zajímavější). Cuketkou do nebes vynášená morková kost nebyla z nejpovedenějších, speciální vidličkou vylovená hmota měla rozbředlou tekoucí konzistenci (ač na fotce vypadá ten okraj relativně pevně) a chuť tuku vytuhlého na hladině hrnce s vývarem. Ani v kombinaci s česnekovým toastem to prostě nešlo jíst (a kdo mne zná ví, že tučná jídla mi nedělají problém, stejně jako konzumace těžko identifikovatelných podivností). Po pár soustech jsem si musel dát panáka, předraženou ukázku dost nepovedené vinné pálenky (alespoň se to tam jmenuje „pálinka“ a tudíž jde objednat snadno; navíc dělají opravdu skvělé, jen tahle se prostě nevyvedla). Být to mé první setkání s morkovou specialitou, asi tuto pochoutku okamžitě zavrhnu. Navíc ke kosti nebyla avizovaná mistička s paprikovou směsí a čerstvou paprikou, což jsem si uvědomil až teď při psaní článku (na webu uvedena není, v jídelním lístku v restauraci byla). Předkrm v podobě papriky plněné ovčím sýrem byl fajn, jen ta náplň chutnala přesně jako mazací paprikový tvaroh, který koupíte v krabičce v supermarketu.

Zářnou částí hlavního chodu byla skvělá poctivá bramborová kaše, ale vlastní maso bylo příliš tenké a trochu vysušené, navíc v chuti výrazně přebito vypečenou slaninou. Na jeden z hlavních „historkových“ pokrmů restaurace nic moc (přečtěte si popis u položky „Ox-back of Pest-Buda,Sashegy“). Plněné zelí (Esztike Lévai's stuffed cabbage) možná bylo hodně tradiční, ale v podstatě šlo o kotlíkovou hotovku v podobě zelí s masem, doplněno další hromadou zelí a kořeněno paprikou a paprikovou klobásou. Nebyl tam jakýkoliv doprovod k celé té „segedínské“ a hodně tučné hmotě a samostatně se to jedlo hodně špatně. Ale porce nezvladatelně obrovská, to zase jo. Jenže to opravdu nepůsobilo o nic moc zajímavěji (rozhodně ne chuťově či prezentací) než třeba segedínský guláš tak, jak ho vystřelí každá druhá česká babička, když ji o něj mile požádáte. Je mi líto.

Jediné, na co budu vzpomínat opravdu rád, bylo dost povedené víno. Z již mezinárodně proslaveného vinařství Vylyan, čistý intenzivní Cabernet Franc ročníku 2006 původem z oblasti Villány, pojmenován In Memoriam na památku tragického úmrtí zakladatele vinařství a lahvováno přímo pro Kéhli. Velmi vysoký alkohol (prý typický pro ten ročník v Maďarsku), intenzivní, ovocné, kořenité a dlouhé. Moderní, velmi dobře udělané barikové (16 měsíců v maďarských sudech z oblastí Mecsek a Zemplen) červené. Fajn!

Vlastně mne docela těšilo, že k účtu je automaticky připočítáno „service fee“ asi deset procent, protože dilema „číšník za jídlo nemůže“ jsem tak nemusel řešit. I když i v tomhle ohledu došlo k jedné divné situaci. Když dorazil jakýsi maďarský prominent, vzala servírka věšák s našimi kabáty (stál kousek od nás, jeden pro celou místnost) a i s nimi ho přenesla na druhou stranu místnosti, aby to neměla skupina daleko. Podivné. Odcházeli jsme rozčarování, ale bohužel ten večer nás čekala ještě další zábava, kterou byla „ztráta“ mobilního telefonu. Vlastní blbostí jsem ho nechal ležet na židli vedle sebe a odešel z restaurace. Když jsem se pro něj po pár minutách vrátil, byl náš stůl již uklizen a připraven pro další hosty, ale telefon nikde. Navíc už vypnutý, takže očividně aktivně uzmut. Je velice nepravděpodobné, že to byl někdo z hostů (v to místě nikdo další neseděl a na zastrčené židli u zdi byl dost špatně vidět) a jsem přesvědčen, že je v majetku někoho z personálu restaurace. Inu co se dá dělat, menu v Kéhli se mi prodražilo asi o deset tisíc, protože tentokrát už stejný telefon se slevou za body a smlouvu na další dva roky nedostanu. Zůstala mi blbá nálada, po morkové kosti ne úplně lehko v žaludku a pár fotek z interiéru restaurace, ale nespojených s příjemným zážitkem. Ale kdo ví, třeba to bylo mé jediné setkání s „pravou“ maďarskou kuchyní a vše ostatní, co jsem jedl (a chutnalo mi), byla varianta upravená pro turisty…

Mimochodem ještě k tomu spropitnému… v některých podnicích ho připočítají automaticky, jindy velkým písmem zdůrazní „service not included“ a očekávají deset až patnáct procent z ceny. V jednom podniku, klasické pasti na turisty poblíž hradu (kam jsme zapadli v depresi z toho, že nefunguje salon vín, na menu v podobě obyčejné gulášovky, odfláknutého kuřete na paprice a lehce chemicky působícího štrůdlu), byla na účtu připočítána podivná položka ve výši právě asi desíti procent, kterou jsem právě za poplatek obsluze považoval. Číšník mne ale po předání peněz suverénně uzemnil, že „oblusha není v ceně, v Maďarsku je to deset procent“. A tak jsem vysolil dalších pět set HUFů a přemýšlel, jestli ta čmáranice na účtence byla za neexistující kuvert či snad živou (ukázkově strašlivou) hudbu. Ale prostě v tu chvíli neměl sil se hádat. Dějí se podobné věci okolo našeho Staroměstského náměstí? Tipnul bych si, že ano :o)

Co ještě tak zanechalo ne úplně dobré vzpomínky? Hlavní nádraží je stejná tragédie jako v Praze, na kafe jsem si musel zaskočit do blízkého McCafé (mimochodem mají špičkový cheesecake a pravý Sacher dort), protože v nádražní budově jsou jen hodně „podezřelé“ podniky. Město je výrazně špinavější, omlácenější (byť tam panovala opravdu čilá stavební aktivita) a „šedivější“ než třeba Praha nebo Bratislava, navíc v každém podchodu, vestibulech metra a na mnoha dalších místech v centru jsou obrovské spousty bezdomovců, podobnou koncentraci ve výše zmíněných městech neuvidíte ani náhodou. Budapešť jako město je zajímavá a rozhodně stojí za návštěvu, vyloženě skokově se zde mění umělecké slohy i několikrát v jedné ulici, najdete tam množství nádherných staveb a zajímavých zákoutí. Ale je tam spousta dříve asi nádherných míst, která jsou (a jiné slovo nemohu použít) zkurvena neuvěřitelně necitlivými zásahy, a to včetně třeba hradního komplexu a jiných památkových zón. Nechápu, kdo mohl stavbu některých domů či tragické „rekonstrukce s modernizací“ povolit (ano, banda debilních komunistů, ale některé ty zásahy budou data výrazně novějšího). No a to bude asi tak všechno. Působí to jako dost nepříjemný víkend, ale vlastně takhle pitomá byla jen neděle (a i během té se nám poštěstilo vidět několik moc pěkných míst). V příštím článku se mrkneme na jednu moc fajn vinotéku, báječnou restauraci (včetně několika vín) a přihodím něco „pocitových“ fotek z toulání po městě, lázní Gellert a tak všelijak, aby ten pracovně kratší týden nebyl až tak depresivní :o)

P.S. Během procházek městem jsem narazil hned na několik restaurací pojmenovaných „Nostalgie“ (či něco velmi podobného), v samoobsluze pak narazil i na takovou řadu vín. Očividně tam vzpomínají na „staré dobré časy“…

Komentáře používají Disqus