Už několikrát jsem vás tu otravoval tím, že bublinky mám rád, nepovažuji je za něco vhodného pouze k oslavám (jak tom má, alespoň podle výsledků ankety, podstatná část z vás) a naopak si myslím, že se skvěle uplatní v gastronomii i pro popíjení jak tak. A nemusí to samozřejmě být jen pravé šampaňské. I když právě to má ve světě šumivých vín největší jméno. A zde si dovolím trochu věštit. Ročník 2008 je ve Francii poněkud problematický, že je to v pohodě hlásí snad jen Champagne. Ovšem jejich prodeje na tradičních trzích klesají (a rozhodně ne málo) a tak očekávám, že budou své natlakované lahve zkoušet udat v zemích nových a perspektivních, tedy i u nás. Bude více ochutnávek i konkurence a ceny spadnout na snesitelnějších úroveň. Konec věštby :o) Každopádně o tom všem píšu proto, že minulý týden uspořádalo Domaine R&W ochutnávku hned několika šampaňských domů, částečně i za účasti zástupců vinařství či přímo vinařů. A rozhodně bylo o co stát.
O některých z vinařství je pár řádků na webu dovozce, u jiných jsem něco psal již sám a u dalších (těch, které mám rád a budu vyhledávat, nebo již absolvoval nějakou jejich profilovou ochutnávku) ještě psát budu. Proto se omezím spíš na takový obecný dojem z prezentovaných vzorků. Žádné z vinařství není nějakým obludným producentem milionů lahví, byť Drappier či Philipponnat se pohybují v řádech stovek tisíc. Právě ze tří vzorků Champagne Drappier (Carte d’Or, Rosé Val des Demoiselles, Carte d’Or demi sec) jsem byl dost na rozpacích. O Drappierovi jsem tu psal delší článek dříve a jejich základní Carte d’Or znám z různých degustací, ale tentokrát mi přišlo znatelně méně zajímavé a především sladší, asi ne za hranicí označení brut, ale oproti vyloženě citrusové kyselině jakou má obvykle určitě, opravdu divné. Prý zkusí zjistit, co se změnilo.
Druhým domem pak bylo Champagne Philipponnat z Mareuil-sur-Aÿ, na jehož stánku se dalo ochutnat základní Royale Réservé (naprosto nádherná klasika, takhle si „základ“ představuji a vřele doporučuji zkusit), krásně minerální Réserve Rosé a jemné až delikátní ročníkové Grand Blanc Brut 1999. Philipponnat tu již měl skvělou degustaci přímo s majitelem a prezentovalo i svá elitní ročníková vína z vinice Clos de Goisses, která stále považuji za asi to nejzajímavější, co jsem měl možnost z bublinek ochutnat. Doma syslím jednu láhev jejich cuvée Le Reflet, takže časem (očekávám, že někdy kolem vánoc :o) o nich určitě sepíšu delší text.
Velmi příjemným překvapením bylo setkání s Champagne Paul Déthune z Grand Cru vesnice Ambonnay. Na Pinot Noir postavená vína tohoto rodinného vinařství s produkcí asi 50 tisíc lahví jsou významně ovlivněna zráním ve dřevě (sudy ze stromů vypěstovaných v Champagne), zajímavostí je jistě to, že elitní cuvée zraje mnoho let pod korkem a ne korunkovým uzávěrem. Jejich „základní“ Brut Grand Cru (70% Pinot Noir, půl napůl nový ročník a uložené rezervy) je aromaticky naprosto klasické, velmi vyvážené, delikátní, ovšem v chuti plnější, bohaté a dlouhé. Za ty peníze (už od nějakých sedmi stovek u nás, v zemi původu polovička) fantazie. Jen o něco méně mne zaujal Blanc de Noirs Brut, přeci jen aromaticky méně expresivní. Zato Rosé Grand Cru Brut je vyloženě nádhera! Osmdesát procent Pinotu Noir za studena maceruje na slupkách dva týdny a následně je víno doplněno Chardonnay, výsledkem je na růžovku velmi bohaté a komplexnější víno, navíc s vyloženě zábavnými „zeleninovými“ tóny, krémové v ústech, delší. Chci další!
Ač jsem v pátečním článku působil poněkud „degustačně depresivně“, byla tato degustace Champagne plná objevů (však jsem těch 20 vzorků pomalu propíjel snad čtyři hodiny a kupu času věnoval povídaní s lidmi okolo i vinaři), dalším v řadě je rodinné vinařství Tarlant. Majitelé, velice příjemná dvojice, mne vyloženě obloudili svým „ideálně žádná dosáž“ stylem, navíc používají (ač tedy v žádném z prezentovaných vín nejsou) i další v Champagne povolené odrůdy, krom všeobecně známých jsou to ještě Arbanne, Pinot Blanc a Petit Meslier. I zde mne hodně potěšilo Rosé, navíc šlo krásně vidět rozdíl mezi variantou Zero a Brut. Obě vína jsou z 85% Chardonnay doplněné Pinotem Noir za studena macerovaným na slupkách 12 dní, jen to první zůstává v lahvi úplně bez dosážního likéru. Zero je víno přísné, kyselinkami sevřené, ale krásně ovocité a dlouhé. Brut působil příjemněji, ovoce jakoby vyniklo o něco více a pomohlo i „párfémovější“ aromatice, ale v celkovém srovnání bych volil čisté řízné Zero. Jejich bílé Brut Zero (neustále mi to připomíná tu novou Coca-Colu) je ve vůni opět naprostá klasika, byť trochu plošší, ale v chuti perfektně suché, s až pichlavou kyselinou, jemným perlením, nádherně minerální a dlouhé.
A dál tu bylo Champagne Comte Audoin de Dampierre, které se asi díky aristokratickým konexím majitele podává na různých význačných místech. Cuvée des Ambassadeurs na 42 francouzských velvyslanectvích a je to suché klasické šampaňské, tak nějak bezchybné, ale zároveň trochu obyčejnější nudné. Elitní ročníkové víno se zase dodává na španělský královský dvůr. Family Reserve Grand Cru 2000 je postaveno za Chardonnay ze třech různých Grand Cru vinic, aromaticky bohaté se spoustou minerálních tónů (až takové to moje oblíbené „škrtátko“, mix minerality a sudu) a vůně cukru tavícího se na pánvi. V chuti hutné, delší, ovocité a celkově dost povedené. A u stejného stolečku se prezentovalo i Champagne Vilmart et Cie, rodinný podnik s asi 11 hektary vinic v okolí vesnice Rilly. Jejich Grande Réserve je z 80% Pinot Noir a jde o trochu přímočařejší bublinky, příjemné ale vlastně nijak zásadně zajímavé, zatímco Grand Cellier má přesně obrácený poměr odrůd, tedy 80% Chardonnay, a jde o zajímavou citrusovou ukázku bublinek významně ovlivněných sudem. Ale celkově mne produkce tohoto domu nějak zvlášť nezasáhla.U baru v čelen místnosti byla prezentována po jedné lahvi produkce dalších čtyřech domů, vín ze sortimentu Champagne baru v Ungeltu. Serge Mathieu Millesime Brut 2000 potěšil nazrálým, bohatším a vrstevnatým aroma, výrazně minerálním a s vůní opékaného toastu a cukru, chvílemi i bonbónů Toffifee. I v chuti je víno velmi zajímavé, minerální, efektní a delší. Možná postrádá nějakou eleganci, ale ten projev je dost zábavný. Takový Larmandier-Bernier Terre de Vertus Non Dosé postavený na Chardonnay je něco jiného, velmi čistě připravené (žádné umělé kvasinky, dlouhá pomalá fermentace atd.), klasické a bohaté, velmi suché a řízné, složitější, s finesou a elegancí. Moc pěkné. Diebolt-Vallois Brut Tradition má jméno správné, je to taková suchá svěží klasika, ale nijak zásadně mne nezaujala. Vlastně stejně jako Brice Grand Cru „Verzenay“. Mnohem raději jsem se vrátil ke stánkům Déthune a Philipponnat.
Na závěr opět zopakuji něco, co už jsem tu určitě taky (a možná ne jednou) psal. Když už budete chtít pro nějaký účel pravé šampaňské, vykašlete se na základní cuvée profláklých domů. Za relativně vysoké částky dostáváte ve valné většině případů (výjimkou může být třeba Piper-Heidsieck) obyčejné a spíše nudnější pití. Za stejné či nebo nižší peníze lze pořídit již ročníková vína menších domů, poctivěji připravená vína z Grand Cru poloh, vína zajímavá, bohatší a ve snad všech ohledech lepší. Jistě, pokud je přinesete k někomu neznalému na večírek, asi se okamžitě nerozzáří pohledem na známou láhev, ale o to více snad bude překvapen, jak to chutná…
