Minulé pondělí jsem tu psal o SeaFood Shopu, jedním z našich úlovků se tam stala i porce pravých italských mušlí. Jako u každého receptu, i pro „ty správné“ těstoviny s mušlemi existuje nespočet různých variant, zjednodušení i posunutí k pokrmu složitějšímu a honosnějšímu (= nesprávnému!), a vlastní představivosti se meze nekladou. V našich podmínkách jsou „vongole“ často nahrazovány slávkami, ale dostupnost všech správných surovin v „čerstvé“ podobě už je dnes celkem slušná (byť moře samozřejmě nemáme a čerstvé bude vždy tak nějak s uvozovkami). Naše varianta byla trochu do červena, s rajčaty. A dvěma bílými z Itálie jako doprovodem, ale zápisek využiji obecně k poznámkám ke hned několika lahvím…
Ten recept je vlastně strašně jednoduchý. V pánvi roztopíte olivový olej a vhodíte do něj několik velkých kousků česneku (tak tři rozpůlené stroužky kvalitního, nebo dvojnásobek čínského) a počkáte, až trochu změkne. Pak přisypete lžičku drcené sušené chilli papričky (a případně i kroužky z jedné malé čerstvé), trochu pepře a půl kila omytých vongolí. Vyčkejte, dokud se všechny neotevřou (zhruba pět minut), a následně hezky osolte a vhoďte tam dvě rajčata nakrájená na malé kousky. Promíchejte. Mezitím už budou hotové těstoviny (linguine, spaghetti, vermicelli… prostě spíš nějaké ty dlouhé špagetovité), ty prolijte sósem z pánve (pokud ho bude málo, přidejte ještě trochu olivového oleje), promíchejte s najemno nasekanou petrželí a vše nějak naaranžujte dohromady. Plus mínus nějak takhle, jedna z mnoha variant a velmi chutná.
A vína? Obecně ta z Itálie vyhledávám spíše na degustacích, kde si je rád vychutnám s komentářem, nebo doporučené v restauraci k nějakému konkrétnímu jídlu. Doma se mi objevují v drtivé většině případů jako dárky a mnohem častěji je ochutnávám u někoho na návštěvě. I proto o nich nepíši nijak významně tady na blogu, v poměru k Francii či Moravě vyloženě výjimečně. A taky toho o nich vím málo. Mé náhodné nákupy většinou končí nedobře a obvykle si říkám, že za ty prachy je to moc jednoduché pití a jinde pořídím lépe. Možná mi chybí dovolená v zemi původu a vzpomínky na západy slunce s vínem z karafy. Kdo ví :o) A možná od těch vín, když už stálo třeba dvě stovky, očekávám víc, než je mi schopno dát. To byl případ Chardonnay di Toscana 2004 od Tenuta di Capezzana, „korektního“ představitele téhle odrůdy, s květinovo-citrusovým projevem a svěží chutí s dostatkem ovoce, ale bez jídla mne to prostě nebavilo pít. Jedna láhev dříve mi přišla o něco zajímavější, ale tam mohla hrát roli síla okamžiku a toho večera (a nebo naopak tentokrát to nevyšlo?). Tohle vinařství dělá velmi slušné Carmignano a naprosto famózní (snad nejlepší, co jsem zatím pil) olivový olej, ale tohle bílé šlo fakt mimo mne. A navíc jsem i zapomněl vyfotit láhev :o)
Podobně dopadlo i Colomba Platino 2006 od Duca di Salapurta (foto v úvodu článku), odrůda Insolia a víno dovezené za 11€ se Sicílie. Jiskřivá zelenkavá barva, výrazná květinová vůně s trochou kořenitosti a zelených tónů (veltlín potkává sauvignon). V chuti svěží, šťavnaté, ale ne úplně harmonické, jednoduché a s poněkud „technologickým“ nádechem. Na pití samostatně neobstálo.
Každopádně úžasným překvapením a konečně něčím nad rámec popisu „jednoduché a svěží“ se stalo Pecorino „Casale Vecchio“ 2007 od Farnese Vini z Abruzza, Terre di Chieti IGT. Doma zůstala napůl vypitá podivná láhev po večírku, co tu měla přítelkyně, a já o víně nic netuše o den později ochutnal. U názvu Pecorino jsem měl nejdřív dojem, že to asi bude nějaké levné supermarketové známkové vhodné k tomuto typu sýra (tj. známé jméno na lahvi = větší prodej), ale realita je jiná. Pecorino je, pokud zdroje nelžou, odrůda původem z Marche, téměř zapomenutý potomek snad Pinot Blanc či Gris, a dnes (v době, kdy tyhle speciality dobývají zpět své pozice ztracené při nástupu odrůd jako Chardonnay) opět objevená a pěstovaná na různých místech Itálie, nejvíce ale v Abbruzu a Marche. První dojem byl „Chardonnay říznuté veltlínem“ (no jo, u vín netypických si holt pomáhám odrůdami, co znám důvěrněji). Víno se projevilo nadějně a tak jsem mu poskytl trochu vyšší (než ledničkovou) teplotu a větší sklenku. Odměnilo se svěží a velmi bohatě ovocnou vůní, především bílé ovoce s náznakem sladkosti, trocha hruška a trochu jablko, jemný dotek apatyky, dřeva a minerality. Chuť je plnější a vyvážená, intenzivní, elegantně ovocná, celé je to krásně pitelné, delší. Funguje jen tak, ale perfektně i k jídlu. Hned jsem začal hledat, o co tu vlastně běží. Bohužel krom těch informací výše jsem objevil i to, že na náš trh toto víno dováží spíše špičkovým sortimentem whisky proslavení Kratochvílovci a říkají si za něj čtyři stovky. To je holt život :o) Ale každopádně to pro mne byl další důkaz toho, kolik různých odrůd, oblastí a vín, o kterých nemám zatím ani tušení, na světě je. Objevovat dál, nebo se upnout na místa a vína, u kterých jsem si jist, že mne dokáží nadchnout? Otázka bez správné odpovědi :o) Ale to už jsem tu taky řešil...
