středa 26. září 2007

6x archivní červené ze Znovínu – fiasko či překvapení?

Na téma archivování vína bylo popsáno tisíce stran a ještě další tisíce popsány budou. O tom, že na kvalitní uskladnění „reagují“ špičková vína z Burgundska či Bordeaux více než pozitivně asi nemá smysl diskutovat. Mnohem zajímavějším tématem je archivace běžněji dostupných vín z Moravy, která se většinou setkává s reakcí „proč“ či „to nejde“ nejen od konzumentů, ale i od prodejců a především od samotných vinařů. Vína jsou vyráběna v drtivé většině na okamžitou spotřebu či „archivaci“ v délce do nějakých dvou let. Jen pár vinařů má v sortimentu klasicky vyrobená kvalitní vína, která nejenže uložení do archivu přežijí (a to skutečně není zrání vína v pravém slova smyslu), ale zároveň se za tu dobu posunou kladným směrem. Za všechny jmenuji třeba fantastické modré rulandy z Chrámců, skvěle stárnou některá vína od Springerů, výborná vyzrálá vína jsem pil od Kovacse či Marcinčáka. Zajímavé je, že vesměs se jednalo o jednu z mála modrých odrůd, která má v této malé zemi smysl a opodstatnění – Rulandské modré. Ovšem dnes nebudeme mít jen rulandu, v průběhu několika dní jsem otevřel a vystavil své smysly a důležité orgány šesti na domácí poměry docela starým červeným vínům ze Znovínu Znojmo zakoupeným na letošním Putování po vinicích. Šest vín deklarovaných jako jakostní v ceně okolo sta korun za láhev, šest zkušeností, o které se podělím…

A postupujme ze nedávné minulosti do hloubky. Frankovka z trati Babičák v ročníku 2002 i stejně starý Zweigelt z Volného pole jsou ten případ, kdy archivace posunula aromatiku do lehce unifikovaných nazrálých tónů, zvýraznila kyselost v chuti a víno v podstatě nic nezískalo. Proti třeba základní Frankovce 2002 od Springerů za necelé dvě stovky hodně velké zklamání. Naprosto stejný případ byl i Zweigelt z Dívčí hory ročníku 2000. Zatím není co řešit, archivace dostává palec dolů, snad jen docela hezké viněty a údaj o starém ročníku mohou imponovat nějaké návštěvě, které jej ve snaze se vína zbavit otevřete. Faktem je, že tato jakostní vína ve staří do zhruba dvou až tří let fungují mnohem lépe a občas si je moc rád otevřu. Trochu jiný případ je Cabernet Moravia 2000 z trati Frédy. Na lahvi nenajdete údaj o jakosti, v roce 2000 ještě „morávia“ nebyla zapsána do státní odrůdové knihy. Mnoho vinařství ji ale pěstovalo už dříve, jedno z nich (od spolehlivého zdroje) na dotaz „co jste s vínem dělali před zapsáním, ve vašem sortimentu jsem tu odrůdu neviděl a keře jsou očividně docela staré“ odpovědělo „prodávali jako Cabernet Sauvignon“. Ale vraťme se k tomuto kousku. Barva docela vysoká, překvapivě nazrálost se projevuje jen minimálně. Ve vůni „divočejší“ verze morávie s paprikovými tóny, pikantní a zajímavá, klasicky evokující „víko od sudu s kvašeným zelím“, byť právě tento projev je někdy známkou ne úplně dokonale vyzrálých hroznů. Chuť kombinace pikantnějších paprikových tónů, trochu vyšší kyseliny, decentní nazrálosti, s nijak dlouhou ale příjemně kořenitou dochutí. Celkově moc hezky pitelné víno, až překvapivě, skoro je mi líto, že nemám pár lahví na další pokusy a kombinováním s nějakým vepřovým na pepři se zelím. A postupujeme v čase o další rok zpět – André z Kamenného vrchu v ročníku 1999 nás vrací do stylu prvních tří vín, tedy přezrálostí (rozuměj lahvovou, hrozny byly sbírány ve zralosti spíše běžné) zamaskovaných odrůdových znaků, které se vyloupnou jen náznakově. Celkově opět „jen lahvově zralé víno“, kde zub času zahlodal velmi výrazně.

Poslední vzorek nás vrací do doby před devíti lety – ve sklence je Rulandské modré 1998. A tady, konečně, je víno nejen staré, ale skutečně časem rozvinuté do dalšího rozměru. Barva je spíše nižší, extrémně do oranžových nazrálých tónů na okraji. Vůně je stále odrůdová, ušlechtile naleželá, lehce pikantní, s tóny šípkového čaje, starého čajového pytlíku, malého peckového ovoce… jemná, moc pěkná. Klasický domácí pinot. Chuť je lehčí a spíše kratší, ale čistá, bez stopy nějakých pachutí a vad, jemně ovocitě-nazrálá, suchá a mírně dřevitá. Celkově výborné víno a ukázkový základní pinot v nazrálé podobě. Za sto třicet korun bych skoro řekl úžasné.

Před několika měsíci se mi ve vinotéce Le Bouchon sommelier (tuším Petr Sláma) s kamenným výrazem oznámil, že Moravu nevedou, protože se nedá archivovat. V sortimentu bylo jediné červené moravské víno, Rulandské modré od vinaře Pazderky z Bořetic, se kterým prý „mají speciální dohodu“. Logicky přemýšlíte, proč mezi regály s šampaňským a crémánty a kousek od historických ročníků Château Margaux, Lafite Rothschild, Haut Brion či Petrus leží nějaký neznámý (alespoň pro mne) Pazderka a jak jeho dílo asi bude chutnat. Nebyl to žádný zázrak a znovu jsem ho nezkoušel. Ale s názorem sommeliera nesouhlasím. Víno není automaticky nekvalitní jen proto, že se nemůžete uložit dvě bedýnky na třicet let do boxu či je odkázat prvorozené dceři/synovi, aby s nimi zapili narození jejich prvního potomka. Moravská i česká červená se archivovat dají a mnohým to více než prospěje. Ale chce to volit vhodné lahve a odrůdy od kvalitních producentů. Samozřejmě závěr nedělám na základě tohoto malého pokusu, ale spíše ze zkušeností minulých let volám „vivat vyzrálým modrým rulandám ve vašich archivních sklepích“!

Komentáře používají Disqus